Lasa pomalá, velmi pomalá, pomalá lasa, volná, povolná, plihá, krouživá zvolna kloužou
lasa loudavá. Milíře kouří. Do bradatých borovic. To je už doba, co tady stojí
ten lokajský špalír vousatých veteránů, zapustil kořeny. Tudy nikdy nikdo už,
leda z milířů kouř – – lasa, lasa pomalá, velmi pomalá, pomalá lasa – kouř milířů, a zámek
stydí se v průhledu. Prsteňáčkem leda děkovával chámským holdům, a teď zdraví je napřed.
(Co zbylo z feudální pýchy?) Se stráně vidět však celý Morvan. (Lasa pomalá; lesy, lesy, lesy, dužnaté statky,
město Avallon příliš krásné chystá se na skále k sebevraždě. Vézelay lesklé jak čerstvý obtisk
na modrém satinu, a pod smutným Montréalem zemanská tvrz). Se stráně celý Morvan. V aleji se nudí
lenošný Amor, vyvedli ho ze zámku. Co si počne mezi veterány? Nemůže za svou zahálku, neboť všechno zpustlo,
a tudy nikdy nikdo už, leda z milířů kouř. Čí hlas ozval se to? Ozval se nějaký?
Ó, bože, bože, jaká to dávná zkazka se to zde rozchodila? Lasa pomalá – lasa – velmi – Kloužou povolná –
zajat – Sedí zkazka, češe si vlasy. Bylo to – Ne! Vyhnaly Amora, vyhnaný Mílek.
Kdyby si vzpomněl – Počkejte! Milíře kouří, milíře, milíře kouří.
Z uhlířovy chatrče umouněné vyšlo dítě. Má krajíc chleba a žvýká prostřed
vyrubaného lesa, a stouplo tak si krásně, že srdce usedá. Stouplo si krásně tak,
protože se zahledělo pozorlivým tím zrakem nechápavých, jichž nezradí žádná marnost. Stouplo si tak krásně,
protože slyší neb vidí – obojí lzeť – jakoby volně, povolně, plize z ručky šlo do ručky pokrevných hlasů,
a stojí jak Merkur na kouli uhnětené z dávných časů, a všechno se to točí a třpytí. Kdo se to tady rozchodil?
Ticho má jiný krok. A ta zámecká stráň, odkud celý, celý Morvan, a silnice.
Lasa volná, pomalá lasa, stoupají, kloužou, milíře kouří, Mílek a dítě
na hoře Olivet, celý svět. Bože, bozi, věci, zvířata i lidé!!! Devátý měsíc.
Září, září, vzrušené lýry tón.
Cookies on Poetry Cove