Osmého máje dvacet devět, ve dvě,
uštklo ho ultimo Jakže to mohl vědět
když Istný ten štír kousnuv zas už si šveholí?
František je jak zlatonosná řeka
šupiny zlata se v ní mrholí
a ona utěžkaná neví že se čeká.
Výhra je ranou jež se teprv hojí
On ještě neví jak ho znepokojí
a jak to v její zřídle zabolí
František plaví štěstí beznadějně
tak jako řeka zlato to je stejně
jak vlastní vody své a cizí mrtvoly.
Je šťasten pošetile proto věští
František netuší že byl vyzrazen štěstí
a že mu v patách jeho policie
Netuší – – Františku! – – že teče rovnou k ráji
ni co že osmý den v tom zarputilém máji
natropí s pouští jménem Mezopotamie.