Šli tudy dva a zpívali,
do korun stromů se dívali.
Bylo krásné odpoledne.
Nejmladší lístky v ruce brali,
hladili je, odkládali.
Smích jejich růžemi voněl.
Tu ztichl les. I já jsem ztich’.
Odepiat od všeho – jejich smích
plavil se široko světem.
Vonivou vlnou zabral vše
a zatopil. To poznavše,
hluboko zvážněli oba.
Nějaký krásný smutek blýská,
nějaký smutek, po němž se stýská,
tuláku, srdci mému.
Něco je nad to, co znám a vím.
Snad se mi smíchem růžovým,
snad v smutku krásy zjeví.