Jak krásný polštář! Příliš krásný pro mě.
Mám odplatou jen prosbu, již tu složím:
V úzkostech o tebe, kéž nikdy nepoložím
naň hlavu, pro tvůj žal rukama němě lomě.
Leč buď, bych spočinul kdys na něm ve tvém domě.
A aby dům ten libě páchl polním zbožím.
A aby naplněn byl požehnáním božím.
A před okny byl strom a veselo v tom stromě.
A v jizbě vaší kéž je dobře hostem býti.
Stavení čistotné – i zápraží tam svítí.
A je tam starý lis – na mošt – a stará studně – – –
Leč co! Buď prostě tak: Ty přijdeš na návštěvu,
spatříš jej, zatleskáš a vysypeš mi v zpěvu:
– Můj bože! Pomyslit, že bylo tehdy smutně!!