Dnes v noci někdo mi spánek s očí zdvih.
Měsíc byl v úplňku, les byl tak tich –
člověk to nezví, jak mlčet zná les.
Ani hles, ani hles
ve vonné tmě té.
Vzpomněl jsem polední zcela ztišených.
Lesa dech směšován s vůní je lích
zrajících polí; ach, průhledný klid
jejich lze rozdělit
v tisíce nocí.
Blaze i smutno v nich bývá bdícímu.
Druha bys vzbudit chtěl a říci mu:
„Pomlku ve zpěvu slavičím slyš.“
Všichni spí – nevzbudíš.
Les dýchá v spánku.
Věděl jsem, věděl, že bdím tu sám a sám.
Jest mi, že věčnosti tříšť pojímám –
toužím, bych řekl, že chápu ten div:
hlavu svou nadhodiv,
potichu tík’ jsem.
Tuláku, bylo pak ticho zas jak dřív...
Neboť já, vzdechem svým les vyrušiv
ze spánku, ohromen čímsi jsem kles’.
Takto mě trestal les.
Ó, jak jsem malý.