Skip to content
1884–1937

ULICE

Richard Weiner

V mých domech, dobře víš, se ctnosti usídlily. Já zkrásněla jsem bolestí, již vděčně nesete vy, kteří tudy pílí. A takový můj cíl: já vteku v rozcestí.

Travnatý chodník s obou stran, a okna svítí, mým rovnem šťastní jdou, již vědí, kam je jíti, a záhyb můj – tam může naděj rozkvésti. Zda odtud cestu zříš, mou dobrou poselkyni,

jak zticha odtéká, utkání krutých smír? Teče – jak čistý proud – a topoly jsou při ní, posvětí všednost mou a umoudří můj vír. Co jich tu postálo, patříce do daleka!

Co srdcí omyla ta tichá, bílá řeka, co srdcí lkajících po dobrém rozcestí! A šťastným, již tu jdou, těm moje okna svítí na cestu smíru, kterou nejlépe je jíti.

Jsem jako přadlena, co u kužele zpívá domácím ku práci a putovníkům v pout. V domech je duše má a já jsem duší zdiva. A ty bys uvěřil, že možno zahynout?

Vše, co se ozvalo, je zde a nezaniká: stařenčin popěvek, šum z dílny, štěkot psíka. Co bylo, věčné je, neb musilo to býti, o jedno starej se: kam dám se s rozcestí?

Mým rovnem šťastní jdou, již vědí snad, kam jíti, můj záhyb pro ty je, jež stihlo neštěstí. Báň nebeská se pne a zve tě k jedné pouti: zamčené oči měj, mnou vést se dej. Buď jist!

Po věčných hlasech mých dej pochybám svým plouti a po mém mlčení dostihneš zemských míst. A já tě dovedu bezpečně do daleka, za ono rozcestí, zkad teče cesta-řeka,

důvěřuj, důvěřuj a stihneš rozcestí, kde končí pouti těch, již vědí, kam je jíti, kde končí pouti těch, jež stihlo neštěstí. Neptám se, nehloubám: leč přímku svou mám ráda,

miluji ohbí své, že dobře ti tam dlít. Sousedské soužití, sousedská drobná váda, polední vzkypění a nocí modrý klid a proryv oblohy značený štíty mými,

jenž je mou věčností nad dnešky proměnnými, toť já jsem na světě, šťastna svým právem býti, jak jiné ulice a jiná náměstí. Tam všude šťastni jdou, již vědí, kam je jíti.

Tam všude tací jdou, jež stihlo neštěstí. Vše spěje k rozcestí: životy, činy, slova, co člověk ochrání, co člověk nedochová, radosti pověčné, dočasné bolesti –

a potom cesta je, tak stará a tak nová, a na ní smířeno štěstí a neštěstí.

Cookies on Poetry Cove

We use cookies to remember your language preference and — only with your consent — to learn how Poetry Cove is used. You can change your mind any time.
ULICE · Richard Weiner · Poetry Cove