Trýznivá věta,
skolivši zákaz vykročila,
závoje veselých písniček v cárech,
a ona tu, hudcům díc: – Hrejte! –
A nad strunníky
vzníceně zatřepotala křídla rukou,
účinlivá pážata nadzvedla vlečku
melodie.
Blouznivé hmaty
trnité věnce pletou plesajícím,
a ranivší ostny vítězoslavně svítí
krůpějí krve.
Nikdo nedbá
zmatených holubicí naděje – vře jimi obzor –
zkonejšené bázně soustrastně patří
za jejich letem.
Hrozny peřejí
trousí marnotratně zrno za zrnem,
netenčí se však a nechudne halasná sklizeň
jejich kypění.
A vlna, vlna,
přikutá změna a bleskurychlá stálost,
měří se s časem, jenž jediný sám strmě kotví
v řícení všeho.
Strmě kotví,
a třeskutý mráz, jenž navršil závěje
na schůdné cesty vedoucí od živých k mrtvým,
vlaze taje.