TRIPTYCH

Těch oken s květináči se bezzemkové bojí. Jdou-li mimo, luskají prsty, aby zažehnali ono kouzlo. (Kéž Lotových pomněli žen a neohlédli se!)

Potom je pokoj, kde složeny rhapsodie jak plachty vysloužilých bárek, a též jejich tvar jak tvar plachet za scirocca se svým protáhlým „běda!“

Papír je zašlý a skleněné dvéře, navyklé vrtochům, na dlážděnou vedou předsíň, plnou bývalých návštěv hodnostářů po hrubé mši.

Dnes však, levicí opřen o starý sekretář, stojí ten, kdo po páté už pročítá psaní dnešního rána. (Proto také vše zvuky mu splývají

v hukot jarních třenic.) Čtoucího sklopené oči. A mřížoví řas, za nímž nedůtklivě vězní rozkoše veškerých Arabií.

Nikdy se nepřiznají k pravému počtu rájů, kam byly nahlédly za velkých zim a za ještě větších veder. Oči, oči, proč tajíte,

co hlahol jerišských trub všem už zvěstoval? A čtenář ví, návsi a náměstí že jsou državami rozumu rozumných,

a v posměchu majíce ty, jejichž pohledů os nikdo dotud nevystopoval, jsou ve svém svatém právu. Znáte-li ty, od nichž odešli přátelé

jakby jen do ochozů, odkud bezděčný návrat? Znáte-li vír hodů, jenž křísí nejinak než pozouny archandělů? Ptejte se, ptejte umělé polární noci

nad Paříží (je přesvědčivější té pravé) a pomněnek v podhájí, kde tak je přesycen stín, že z něho hraní druzy hlaholu.

Ptejte se, ptejte se řásnatých těch nocí, z nichž se to kouří pošmournými jitry, a které rostou jediné na slatinách panství páně Macbethových.

Kulich je objevem chudého vynálezce, a jeho věštba trvá tolik co natažené péro. Tam právě, kde se mramorové schodiště noří z jezera

– to aby vlnky šplounaly v smluveném taktu – stojí princezna. Z nabízející dlaně odlétá cípatá hvězda, kterou sňala s čela.

Je lépe dáti se oklikou přes onu ves, kde jsme se včera pod oknem s květináči rozešli. Za princeznou je zámek podobný zámkům, jichž tolik

v pohádkách: krásný a nebydelný. Nikoho v něm a nikdo ho nepřijde vzbudit. Nižádné důvěrnice. Ni oné ve vdovském hávu, a jejíž polibky

kysnou na kapradí. Skřítkové dostali rozkaz donášet potravu na první schod – vlnky jsou orlojem beznaděje –

a přede dnem odkvapit. Znáte-li ony, od nichž přátelé odcházejí se sborceným na shledanou na rtech, ale zdravíce spiklenecky rozchod, jenž, co noha nohu mine,

stoupá vzhůru? Znáte-li bubínky, na nichž se v chudičkých kostelích hraje laciné Dies irae? Ptejte se, ptejte oněch neštěstí obraných tak,

že nemají ani na zoufalství, ptejte se, ptejte mansard ve čtvrti La Glacière. V herbáři spí, kdo zákeřně byli pochováni bez přispění víry,

trubky vzkříšení však i tam snad dolehnou. Ničeho se už nenadál onen odsouzený a přece říkal, když zachrastil v zámku klíč: – Je to Petr, dobře. Je-li to však Pavel?

Měříval kobku a snažil se podvést osud zkracuje poslední kroky, aby jich měl sudě. Jednou večer přišel žalářník: – Říkals,

žes býval hráčem (beztoho tě asi přivedly sem kostky). Nechceš si zahrát? V tom zvenčí sekera. (Ne každý slyšel přibíjet noc na kříž,

kdo však slyšel, slyšel jen jednou.) Žalářník sklopil oči, ale on mu je podchytil pohledem a vypáčil z nich „Ano“

psané písmeny velice velikými, a přibil je – úsměvem, jejž nelze popsat – na zeď, hezky viditelně. Seděli za stolem. On vzal kostky a řekl:

– Sudá, nebo lichá? – A vrhl je. Tu ležely, a jejich oka hleděla vykradeně jak oči leklých ryb.

Ale bylo jich sudě. V noci se mu zdálo, že ráno, když nadešla chvíle, nastal velký sběh, protože žalář tkvěl mezi nebesy a zemí

– blíž onamo než sem – a k němu nikdo nemoh’. Sní ještě. I je tomu tak. Návsi a náměstí jsou državami rozumu rozumných

– vlnky jsou orlojem beznaděje – a v posměchu majíce ty, jejichž pohledů os nikdo dotud nevystopoval, jsou ve svém svatém právu.

Ale jsou sny tak husté, že z nich kvapem hraní v hlazených druzách život takový, že tam s kostkami falšovanými hra nad jiné spravedlivá.