Léto je v plném hýření, a přece vím: podzim.
Hlásí se v údech a v zbarvení polí se hlásí,
v proudění vod a ve ptačích křídelek bití.
Žloutne už všechno listoví; to patrno starci,
zatím co mládež mní zírati v nejprudší rozpuk,
bláhově věříc, přání že stejně je skutkem.
Smířen však se vším oběhem a o cíli věda,
odkud vše vychází, a také o tom, kam spěje,
klidně zřím pravdě v tvář, jedna mně roční je doba.
Jedno jen ještě je zvědět – a před zimou ještě:
Proč že těm jinochům, kteří tu kráčejí mimo,
na rtech je otázka, poselství podivných bojů?
A pak: zda také jsem toulal se krajinou zmaten
jinochem jsa – a s takovým zápasem uvnitř,
já, jenž tu nyní vím? Nestačí pamět již, běda,
musím však zvěděti, musím! Neb nač bych byl jednal,
trpěl i vlád’, když bych před smrtí nedoved’ říci,
zda i já krásně jsem zmaten byl dříve, než spatřil jsem moudrost?