Kučeravým globem třaslavých stuh
vrou a válí se klubka snů,
a z rozedraných atak Don Quijotů,
– srdnatých atak klikyháky
na králství onoho světa –
koketně visí, půvabně vzkvétá
dekorativní cárstvo.
Samotářův kout, zkad se strastmi člun
vyplul. S posádkou línou vyplul, hladce, hladce přistál,
zacinkav o jejich tvrdnoucí křišťál,
před vyznáními lásky.
Och, o srdcervoucím souzvuku pavoučí kouty hovoří,
když radost, jež táboří
v sobotě anglického týdne, byla je obstoupila!
Zašveholila chvatně, smyčně a švižně
jakásto družná rozpomínka.
Jak aeolská harfa zalhaných stonů.
Jak nevinný dítěte škyt, jež spinká
uprostřed orgií vibrionů.
Sobota anglického týdne.
Chytré aperitivy, chytré, smavé
– duhy rub –
kuplířky žvavé a vyzývavé
rhytmicky tleskají k farandole
večerních zálusků,
a slečna pokladní taktuje prstem,
taktuje trestem,
taktuje v kole
za vlání číšnických ubrousků.
Zrcadla vězní vichřice pohledů,
které dost rychle neutekly,
padly do chtivých očí, padly do vlčích jam
(na jedné pohovce, kde se vtírá
falešný aubusson, odumírá
zrazené lásky slib hlavolam),
a nedružná kocábka opilého hosta
brázdí, brázdí moře trpkého octa,
napiavši velikou plachtu z novin
(stránka sebevražd),
kouř čadících tužeb opřel se do ní,
ana křivou stopou
úhorových brázd
fičí
slotou.