Sen nejkrásnější noci – shaslý chorál duhy, němý požár hvězd – vzbouřil se, vyvřel, vzkypěl, udal se, prohléd’ a k loži sed’.
Usedl k loži a patřil spícímu ve tvář (či to mrtvý byl?) i poznal a nepoznával druha, jehož byl zapudil.
Zřel shořelý byt svůj, stydlý jak popřený malodušný čin, a v stojatých loužích spánku syčí oharky snových zřícenin.
– Dočerpej dna se mého, ó spáči, zánik tam nově se dní, kořeny moje vysuš, popřev, a poušť tvého spánku se zúrodní.
Jsem, běda!: Shaslý chorál puk’ zapěv, a němá světla hynou slepýma očima. Jsem!, ale marný jsem, jak popel, když spáleno nic, kde všechno počíná.
Sni zas, ó spící spáči, a hrobovou spánku sluj zalidni mrtvým, jenž vrací se v zhrzený domov svůj. –
A spící ze sluje spánku se vynořil (spící či mrtvý spíš?) a na pustých skalách první trsy číhající myšlenky hraní již.
A dí: – Kdo mluví tady? – A onen: – Sen nejkrasší noci tvé. – Dí znovu: – Kdo to mluví k mé odmítavé myšlence?
Kdo mluví? Je však řečí ještě ta tma shaslých slov, kudy ploužný dým? Jaké to dálavy plavily spáče, že řeč onu vím, ale neslyším? –
Sen: Sirotčí tvar můj se taví touhou po sobě. Horká láva ta zpráhlým tvým nitrem brázdí zase cestu snům, která zaváta. –
Zas opadly vody spánku, a nový trs počal vykvítat. – Ty snem? Sen nebyl. Sen linul. Snem ty, o němž mohu přemítat?
Sen nejkrásnější noci? Je pohroben v bdění mém. Jak byl bys jím ty, ty, jenž sobě tolik podoben? –
– Ne pohroben v tobě. Jsi hrobem puklým a zejícím. Poshášej klamy bdění svého, a já zase zasvítím. –
Štěrbinou okenice den zastrašil sirý a zlý. Řek’ spáč: – Mrtví méně jsou mrtvi než ti, kdo nevěrně uprchli.
Teď poznávám tě: Jsi zradou, zradou snu, jenž byl, že ničím byl. Jsi zradou, jsa jím příliš, než že bys vpravdě byl. –
A poznavše se, patří tvář ve tvář dva sobě zcizení. A v rumišti snů dar světla o daru temna sní.
Níž, níže opadává vodstvo noci a z něho vykvétá trs myšlenky trpce bdělý, a šírost veň zakleta.
Cookies on Poetry Cove