ROZHOVOR

– Mírnost a láska má bez konce jest. Za hory hříchů tak malý trest – a přece lkáš! – – Vždyť proto jen lkám, proto naříkám,

že hrůzou své viny se zalykám a v hlubinách srdce zpuchřelého lituji milosrdenství tvého. Sejmi je s hlavy mé! –

– Ty, který neznáš ni příštího dne, ni drobtu jeho – můj synu, což zná tvoje srdce nehodné, což zná svou vinu?

Líp bylo by, líp bylo by, kdybys mému jménu lál, než lásky mojí litoval. – – Kdybych se staletí kál a mučil a všeho se, všeho zřek’,

i svého jména i přátel jmen i svatého jména tvého, a kdybych vystoupil na tisíc hor a přeplaval tisíc řek – zeje a zeje propastná hrůza srdce zpuchřelého. Ty jediný jen,

který dovedeš navršit běd a ran, mně navrať klid, že bych zkolébán byl přísností trestu tvého. Bij mě a trap!

Že znovu volám: Já naříkám, lkám, že bezedná moje vina – že tebou odplatě unikám, kdy hřích mě k rozlomu spíná,

že s hrůzou zřím den se šeřit, kdy zpupnost má zasype lásku tvou, kdy zvrhlému budeš zástavou. – Ó, jaký pád!

Dej, abych zvěděl, že potrestáš, dej znáti, že smrtelnost hříchů mých znáš, a rci: Tak ji zatěžkám neštěstím, že k zemi přimknu tvou šíji.

Dej věřit, že stihneš mě trestem svým, dej věřit, že člověkem žiji! – I děl hlas: Dle tvého pláče buď: výkupné proklatců z pekel znej:

skutky své lásky proklínej a zoufalou láskou pomiluj, co v bezedno zatratil ortel můj – a zamykám pláč ve tvou hruď.