Qui vive?
U tvých dveří stojím já, prošlý čas,
přítel tvůj a strážce
a varovník.
Abych ti s dobrou radou
ukázal cestu.
Qui vive?
Nepoznáš nikdy; a přece jen zdůvěřen bývals
s každým dnem, když vstával
nerozhodný,
horkým dechem vůle naplnils jej,
vyčaroval k obrazu svému jeho příští.
Ale když k večeru znovu vyvstal,
neodvolatelný –
znals-li jej pak?
Či byli jste tváří v tvář neznámí a chladní,
sok a sok?
Qui vive?
Netaž se, uvěř: já to jsem.
Ruče zraky rozsviť,
abys nástupce mé, až přijdou
tak jako já dnes, bezpečně poznal.
Qui vive?
Chtěl bych ti vyprávět takovou báji,
jak ji mládí vyvzdorovat chtělo.
Ale je pozdě. –
Není však pozdě, abys zítra znovu
v živoucí omyl pad’.
Qui vive?
Sevři jen rty a mlč!
Nač svědky, když se ti hruď dme?
A je tu den!