Osyky v poledni hoří. Je bezvětří.
Vane ticho.
Smělost, již květiny při bouřích našetří,
zpívá mi.
Jdu a hluboce dýchám.
Zpívá mi uzrání sveřepé mladosti,
skromně chválí
pozornou váhavost, velebné radosti
čekání.
Jest, že kraj tomu svědčí.
Jakoby mohutněl v neklamném bezpečí,
tich a krásný,
čekal a doufal, že píseň ta usvědčí
spěch a lež.
Horám chce se však tančit.
Nechtějte, pahorky, osvědčit závratí
prudkých vzmachů
radostný vznik. Neboť veleben – rozvrátí
sebe sám.
Ticho! Nercete slova!
Neboť co na rtech se chvěje jak motýlí
sudba jemná,
neskanouc nikdy, a kterou již ve chvíli
svane van,
toť jsou radosti pravé.
Neboť co nikdy se nerozdá v neskladu
tance, hymny,
co tak jest slibem, jak červánky západu
slíbí den –
toť jsou radosti věčné.
Osyky v poledni hoří. Je bezvětří.
Mraky stojí.
Jarost lze slyšet, již bohatě našetří
zniklá bouř.
Bože! – Naslouchám tichu.