Prasklá kde duha se klene nad vlastní radostí, tam kouzelná je země, kde boží dvořanstvo dlí.
A jak by tam jiný pobyl, když ti jen dospějou, kdo vyhladit znali rozdíl mezi vinou a zásluhou?
Žádná tam nesvítí hvězda na cestu k Betlému. (Rým ten by: Radosten hvízdá slepý kos tam slepému.
Rým povinný velí však: Cizá jímá mě úzkost a bdí, počínáť strmá jízda k výsostem šílenství.)
Zkušení vůdcové, vari! Bojím se vašich věd. Vy byste namíchali v pokrmy moje jed.
A já bych už nerozuměl, proč v oné zemi – jak dí – každý, kdo našel svůj úděl, ho polekán opouští,
a schválně se oslepiv, zkouší po vodách kráčeti, a vystříhaje se souší pevninu najíti.
A proč tam prasklé srdce přístřeškem nejlepším, proč nejmoudřejším rádcem, koho nejvíc je konejšit.
Bolest proč právem lenním, milostí velikou, u věčném nad bohem bdění oddechem, přestávkou.
Jakoby píšťaly varhan duní sousoší korálů, a chvalozpěvů orkán strh’ klenbu azuru.
Útočnou spirálou kouří těhotná ornice a libí andělé krouží, v bouřky se měníce.
Prchlivé blesky píší věcnou tam kroniku osudných tragedií bez herců, bez svědků.
Osudných tragedií, kde shroucení otálí, jež sveřepě z temna žijí, kam zatkly svou tlapu pardalí.
Toho jsoucna zatvrzelého, jež Minerva marně proklela! Ó, slova zapřeného čirosti klamně zšeřelá!
Rozvorem těžké brány (zaskříply rezavé veřeje) k sýpkám, kde nastřádány sudby, hrnou se peřeje.
Beránčím rounem pění, a muži spěchají, za ranních kuropění tu pěnu sbírají.
A obětavé ženy časně si přivstaly a kouzelnou tu vlnu ruče spřádají.
A kdo se v šat ten oděl, nic ho už netrápí, a kdo se v šat ten oděl, hoří závratí.
Matka tam robátko hýčká a ví, že to dítě milené, na jehož zavřená víčka pálá špice tvorného plamene,
jí nepozná, až se vzbudí, a ona že ho už nepozná, těsnej’ je k sobě tulí, sedmiradostná, vítězná,
a s mramorovou tváří uštknutí vzývá blažené, jež lidská srdce sváří v jediné, andělsky kamenné.
V té zemi korálové, v té modré zemi šílené, kde po tichých vodách plove vypleté býlí naděje.
Cookies on Poetry Cove