Byl bych jak mladý hrách v lusku uzavřený: světlo slunce jde ke mně hladkými vrstvami slupek, jako řiďounký olej, a vonný, prosvěcí průsvitné stěny a oblévá lenivost moji pýřím lehké světlové pěny.
Není však pohádky. Neboť jen člověk jsem a miluji pod stromy dlít a líbit se v světle tom, když větrným nárazem časem se v koruně rozčísne strom, a já, dotud v zelenu koupán, náhle bíle spláchnut jsem.
Světlo mám rád. To chléb je, kterého Bůh dal jísti, okem je celé mé tělo, kterým záři střebu, a díky ze mě prýští. Zapíjím jimi k chlebu a nemusím orat, ni set, ni sklízet, ni hnísti.
Též jitra jsem se napil a polední plnosti jsem jedl, nahost mou neskrývají šaty, které sám jsem z ničeho spředl. Ale z pohádky nejsem ni mladý hrách. Raduji se prostě a žiji prostě a sprostnou notou jsem v pozemské harmonii.
Už dávno se netáži, smím-li, když k smíchu se zokrouhlí ústa, smím-li já nečinný, marnivý, smím-li být rád. A když srdce mé příliš prostou láskou se světem srůstá, už není mi, že bych krad’,
už dávno, už dávno mé srdce, že bije, nevyčítá si, dávno už vím, že cestu, která mi vykázána, nasýpám vzhůru. Jsem lepší každého rána. Jistě by bylo beze mne na světě méně krásy.
Ale sálám jen, Bůh že ve mně. Tak hořelo křovisko v poušti – místo jsem jen, a tam padá ne velká milost časem. Vděčnost ji uvěční v štěstí, které mě neopouští, a pokorný před štěstím, vím tu, že strůjce mých radostí já jsem.
Někdo mě podaroval – pojďte se rozdělit! Radost mě naplňuje – chtěl bych z ní světlo činit! Viděl jsem dobrý pohled – chtěl bych se na všechny usmát! Kdybych byl mladý hrách v lusku průsvitně uzavřený,
vysílal bych skrze slupky pýří lehké světlové pěny.
Cookies on Poetry Cove