Pastucha haleká, a myslivé se níží
doubravy. Ticho propadlé.
Noc plaše vyplouvá a v sborceném se zhlíží
jistoty zrcadle.
Rašící pochyby slzami nabotnaly,
pláče úlevou zavýskly,
falešné hádanky děravé masky sňaly,
chlubně se zablýskly
(obluzující Snad s mlčícím Nelze smlouvá)
harpuny krotkých bezpečí,
a před úslužným Proč ochotné Nevím couvá
pod vetchá přístřeší.
A slepé zrcadlo, kam vůli káže hledět
zděšených pudů přesila,
sháší a komolí ohňové slovo Vědět
a kalné, sesílá
s odrazy sedmkrát sedmera konstelací
s bezvládím hvězdných bojiští
a s vrávoráním slov, jež Nevýslovné vrací,
přeludy kotviští.
Bezhlesý vzňal se vzdech a vonně dohořívá
v myšlence ověnčené snem,
hvězdnými obrazci přes hory srozumívá
se anděl s proklatcem.
Nemluvný bleskl klad a chladná jiskra křísla,
za časy spadla závora.
V ukrutnost znamení a neoblomnost čísla
zarostla prostora.
A těšitelka noc, netečně soucit tříštíc –
– nelidský, krásný, hluchý květ –
čte Slovo. V lakotném křišťále tvrdých číslic.
Odpírá povědět.