Čím dojímáš mě, ty, jenž nemluvíš
a v jehož cestu dlaň má náhodou se sune,
jenž neúmyslně, v bezstarostnosti slunné
ses dotek’ ruky mé – čím jsem ti já?
Ach čím, ach čím – míň nežli paria,
jímž pohrdal bys; neb ty neznáš pohrdání.
Úzkostná vděčnost má rozchodu nezabrání.
Vybídnout nesměl jsem, zabavit neumím.
Tvé vlny nezřené jsou jako bílý dým,
jenž tajně uniká ze stříbra rozlitého.
Bezhlesní poslové lepšího bytu mého,
již odhodláni jsou odejít ve chvíli.
Jen krátce, krátce. Pak se odchýlí
tvá strmá dráha dál a po ní nezbude tu
leč přísná hrozba: Znovu splyne někdy v letu
vzkaz pilným se mnou, hříšným člověkem.
Zbloudilý paprsku, jenž dotekem
svým němým varovals a potom k jiným spěchal,
jenž na dlani mé otisk palčivý jsi nechal,
zjevením jest tvá němá rozmluva.
Leč já – kdo jsem? – A co je cesta tvá!