Pod Fudjiamou, před zbořeným chrámkem, uprostřed zahrad kosatců v třešňovém háji,
v legendy zabrán prastarých vévodských rodů, střehoucích Nipon před vpádem evropské šedi,
čím jemu, z posledních obránců domácích zvyků a věr, ba slednímu samuraji
mohl být matný lesk vzdálených slavností, jemu, jenž zanícen svých jen si božstev hledí?
Outkem jsou jako – však osnovou zůstaly průvody jarní s třešňovým květem, jež konány
za zvuků šamicen. V úkony staré a skvostné vše vetká on, srdcem co hýbe.
Čtyrverší posvátné, Uta, přemnohé opěvat může – i bědu – jež záchrany
dojde tak. Skropíť ji vlastní svou krásou Uta, neb v pravdě: jím i šero i mrtvo je libé.