Náměstí dáví tmu leklejší té, jíž se potí
půlnoční chrám, když lotr věčnou v něm lampu shasil.
Zaběhlé reflektory mrskají chvosty a brodí
smolným se černem alejí, kde Mílek cizopasí.
Poslední kavárna vyplila držgrešli zákazníka,
posledním kalným hořákem zmrzele za ním civí.
Střízlivost, postem zběsilá, chudáckou touhou hýkla
po těžkém výkupném za závrať, jež platí živí.
Vyrudlé sukno zbytečna souká se za shasínačem,
soustředně rostou závěje plíživé černé hlísti.
A město, škytem půlnoci a hysterickým pláčem
doznává, že se nenávidí spuchřelou nenávistí.