Mé oči hledí někam do daleka.
Ni časem, místem, ani pomyslem
ta vzdálenost. Jen tím, kterak se leká
tvá mužnost počinu, když do nich zří.
Mně tváří v tvář, a paže své-li rozpneš,
tajemno hmatáš, které vysílám.
Kdybys je pocítil, svůj kořen podtneš
a zahyneš – nepoznav tajemství.
Jen vnější krásno znáš, co k tobě plyne,
v ně všechen hleď, až libost unavíš.
Mé daleko je v blízku tvém, leč, plynné,
tvým srdcem projde, aniž o tom víš.