– – A řeknu „dále“. – Tiše tři staré slečny vstoupí v malinkých kloboučcích, v krajkových mantilkách, a ve vrásčitých rukou, oblečených v nitěné rukavice bez prstů,
tři psaní donesou. Na tři své taburety usadím je a psaní beze slova otevru. A v každém, v každém bude po zklamání.
Přečtu a odložím a řeknu slečnám: „Zda vstaly jste dnes, slečny, dosti časně, by viděly jste mlhu, jako já? A nyní, hleďte, jaký máme den!
A to je, že se blíží konec října. Bydlíte dozajista na obvodu a máte pěkný poděděný domek. Máte as každá svoji ložničku,
z nichž v jedné voní po resedě, v druhé snad po levkoji, v třetí – možná, možná – jablky pečenými. – V devět hodin sejdete do jídelny ke kávě
a stará služebná vám posluhuje. V jídelně, na tapetách věnečkových jsou daguerrotypie vis à vis. Vy, slečno, posedíte na pohovce
a vy dvě druhé v malých lenoškách. A v jídelně je elipčitý stůl. A je tam skříň s vídeňským porculánem a s čajovou soupravou, souveniry
a kotillony, pěkně urovnané, a hračky, které vyšly trochu z mody. A je tu spinet na tenoučkých nožkách – leč stojí pevně – hraje se naň lehce,
a jeho zvuk je křehký, jakby věděl, že spinet také vyšel trochu z mody. Tu zvolna, zvolna srkáte svou kávu a hovor – ne, nechci být nediskretní.
Před domkem máte malou zahrádečku. Tam odejdete potom, obnovíte veliké kytice z poctivých květin, jež umístíte do vás velmi štíhlých,
z modrého, průsvitného porculánu. Vy, slečno, dozajista máte správu nad spíží. Dáte služce konfitury, vydáte vejce, máslo, bílou mouku
a nařídíte pro dnes omelety. Polední vůní dům pak jme se vonět a drobným hlukem zpívá, jak lze slýchat v té vybranosti jen kde není dětí.
A po obědě trochu spánku ovšem a velké ticho, které nesmí rušit ni kočky předení – a to je dobře. Ke čtvrté přijdou dobré přítelkyně,
k páté se v této době klade soumrak i začne šerá hodinka – můj bože – a venku, kolem domku, padá mlha a chladno trochu vlhké, o němž vy však
v svém domku víte jenom tak, že pokoj je ještě mnohem, mnohem útulnější. A k šesté konečně se rozžne lampa a kuchyně zas počne drobně hlučet.
Pak malá procházka ve třech, pak večer. Teď věru nevím, co děláte večer – –“ „Totéž, co činí jiné staré dámy,“ nejstarší řekne, ta, co nejdál sedí.
„Lína si vyšívá, Evžena někdy nám zazpívá a já čtu noviny. Čtu někdy pro sebe a někdy nahlas. Pak jdeme spat. Chodíme brzo spat.“
Já dodám: „A je ticho v celém domě.“ Možná, že nejmladší pak tiše poví: „Můj bože, ticho, ano – a teď v říjnu neb v listopadu dáme dvojí okna,
jsouť noci mlhavé. A tak je tišej’. Leč kterak znáte rodinný náš domek?“ A já se přiznám, že ho vůbec neznám. – Tu vzpomenu si, že jsem hostitelem,
postavím kalíšky a na vybranou dám slečnám Cacao a Maraschino. Připijem si – a ta, jež byla ticha až dosud, narovná se, ruce něžně
položí na stůl, usměje se, řekne: „V těch psaních, doufáme, jsou dobré zprávy?“ „Ach, takové – nač o tom nyní mluvit. Psaní – nu, psaní. – Smím vám ještě nalít?“
A bůhví, nač že budu tehdy myslit. Snad na nic – a jen hledět přese střechy a dívat se, jak znovu mlhou vlhnou. Pak slečny vstanou, vzdají preciesně
Cacau, Maraschinu svoji chválu a pozvou mě. A potom budu slyšet, jak po dřevěných schodech sestupují svým opatrným, váhajícím krokem.
A já si řeknu: Podzim, zima, jaro.
Cookies on Poetry Cove