Jednou se vzbudím, a den bude bílý a zpívat z ulice bude, jak jarmarky kdysi jsem slýchal. Promnu si oči, budu vzpomínat, na co se těším – – Řeknu: – Mám vstávat, jsem líný a leností hřeším.
Potom se usměji, zvážním a budu se dívat. Uvidím nový svůj oblek; bude překrásně ušit, budu s ním rozprávět. – Pojednou počaly bušit drobounké pěstičky na dvéře. Zavolám: – Ano! –
Sestřička odpoví: – Zdali pak mladý pán vstává? – To bude rej! – Matka pohrozí: – Vystydne káva! – Všichni už u stolu budou mě čekati. – Mohu to tušit? řeknu, až vejdu. – A otec: – Nu, neštěstí žádné. –
Roztočí mě a pak prohlásí: – Dobře mu padne! – Bratr, už nastrojen, vykřikne: – Bude to sláva! – Usednu za stůl a povraštím maličko brvy. Donesou kávu, a z bábovky dostanu prvý.
Bude tak hezky – a okolo všechno mi zmládne, všichni mě měří, a matka mi kravatu stočí. Já hledím do šálku, stydím se, nezvedám očí, cítím – – Co cítím? – A bože můj, co to mám v krvi,
že ve vší radosti sotva se ubráním pláči? Omládl svět? Nebo jsem to já, který je mladší? – – Za chvíli matka, už v klobouku, pomalu vkročí, sestra jí upraví účes. Pak společně vyjdem.
Budeme zdraviti, smekati neznámým lidem. Poznám, že ulice města mám o mnoho radši. Poznám, že vlastně mé město je velice krásné. Květiny za okny voní a barvy jsou jasné.
Živo je – ale vše obdáno podivným klidem, který však dokonce není tich; klid, který hraje, tak jako poledne v poli, kdy obilí zraje. – – Nyní však, hle, jako v studu vše ostatní hasne:
družičky blíží se, každá má věneček jiný, každá má šáteček jiný a závojek jiný, každá z nich na jiný nástrojek jinakou hraje, každá z nich jinakým krokem si tančí neb spěje. –
Víte však, kterak v té spanilé různosti mně je? – Aj, zvolám, nejste vy krásné dni krásného máje? – Tu však již v středu jich kruhu sámsamoten stojím. V rozpacích šťastných se táži: – Jste průvodem mojím?
Pro mě ty barvy, vůně, pro mě se hrá a pěje? Rcete mi, čím jsem hoden, neboť mě štěstí zmáhá. Potom se přiblížila sestřička moje drahá, jedna i druhá, bratří, rodiče – kruhem dvojím
lidí se nastavilo, mnoho, a všichni patří na mě – a vůkol všechno radost má, směje se, bratří. Na trati, ochvojená, projede lokální dráha. Na věži, podle zvyku, ponocný zatroubí nám,
na moji poctu, vím to. – Zraků svých neodpínám od země – tak mi stydno. – Pak někdo zvolá: – Na tři začneme. Pozor! – Ztichnou. Zatleskne potom: – Jedna, druhá a třetí. – Hudba spustí. – Do nedohlédna
pestré tu parasolky rozpiaty nad hlavami, pod každým krásná paní. Pějí, že srdce zmámí. Šedivé okresní hejtmanství bude se laskavě dívat. Stanu se docela písní. I nebudu moci zpívat.
Cookies on Poetry Cove