Bezradné vločky pampeliščí,
či rozptýlené ptačí pýří,
oblaka obláčky se pýří
před mladým večerem, jenž klíčí.
Před mladým večerem, jenž klíčí,
o rudých křivdách něžná báj,
a andělé, již oka líčí,
líčí je na zlou noční láj.
Líčí je na tuláckou láj,
aby beránkům, než se vrátí
v noční stáj,
nebylo se čeho báti.
Tam za vodou, tam za vodou
vypřáhl němý vozataj,
zchvácení koně píti jdou
nocí včerejškem zbrocenou.
V té věrné tmě, jež nestraní,
co že je slovo, co že tvar,
co že je újma, co že dar,
co slepota, co poznání?
V jinotajích se rozednívá,
nyní je píseň tím, co zpívá,
zaždání tu splněním,
a svět nic víc než znamením.
Zahlazena, zaváta
– jak by nikdy nebývala –
ptáčků krutá dramata,
nepamět je pochovala.
Ryzích dějstev odhodlaná,
smiřující nepamět,
temny tarasená brána,
zoufalá a usebraná
vede v rozsvícený svět.
Protrpěná dramata
zahlazena, odváta
jako vločky pampeliščí.
Vozka vzkřik’ a koně řičí,
nová jízda počata,
noví andělé tu líčí,
nová pějí ptáčata.
Nevinný je den, jenž klíčí.