Hleďte, já zakuklený dnes pozvedám své hledí –
– a krylo bezpočetně hanobících ran, jež bylo snésti.
Že příliš těžké výkupné za krůpěj štěstí?
V svém srdci soudím, že dobře tak, ústa křivého slova nedí.
Dík za dobrý ten úděl, že v srdce vložen byl,
že vím, jak pokoření jsem i trestů zasloužil.
Dík, že smím věřiti, z posledních poslední,
že v rmutu dneška již se lepší zítřek dní.
Svol, abych odstoupil a spustil hledí,
by nejitřila blažená má tvář bolesti těch, již marně k tobě hledí.
Svol, abych k hladovým na chudou sedl mez,
sám hladov truchlil, že s nich nelze sníti žal.
Svol, abych na vrchu o krásné vyhlídce, chud, k nohám šťastných sed’
a za jejich se štěstí kál.
Svol, abych nepřátele svoje miloval.