Jméno! – Tvé jméno pravé, ty,

Jméno! – Tvé jméno pravé, ty, sluncem svržený soku, zvaný stín. Z těch, jež protivenství láme, nejsi.

Přesný, věrný, svobodný pod bezbožnou patou lidí, kterým teprve nemdlícím archandělem jsi tam, kde zápolíš s bohem, zlomen a zpříma?

Jméno! – Tvé jméno pravé! – Vídám tě padat; šíp střemhlav není hroznější tebe, když – pustiv kopí, cesty brázdiče –

v korunu hadích vlasů létavic vjels prsty vřeteny, zatím co v ústech, rudých a okrouhlých jak pečeť, vře vykleštěný zvuk.

A krutě napiatá lýtka i v pádu ještě osnují nanebevstoupení. Zářivý! Ty, z podstaty slunce,

podrážděn pralesními hlasy temnot, znovu vždy, vždy znovu vrháš se kučeravým lvíčetem v jejich splavy, zas a zase se nevraceje – – –

Rozemlet tmami že, ty, boha znepřátelený miláček, s nimž se smiřuješ laskáním za obzory? Ne! Hádem neporaněn dospěls k lukám oslňujícím,

a vzduchu, ostrého jak šafrán, nalokav hrůzu, duješ do plachet nebeských fregat. A toto je koloběh, kudy se přemožen nepřemožen k nemdlícímu jak ty vracíš soupeři,

křiče štěstím. Jméno! – Tvé jméno pravé! – A uvítám smrt, s níž jsi sezdán láskou krvesmilnou.