– – – jenž řekl: – Věci ochuzují,

– – – jenž řekl: – Věci ochuzují, myšlenka, hrabivá, pobere je a sešlape. Tvary léčkou svedenému duchu, a jež vylouží dokonalost. –

Možností, modly, kamejové oči jsou děrami larvy, kterou klame určení, lhostejná kvočna. Já, který nejsem ďáblem, šeptám ti: – Zavrhni,

a na trojici oné vymodli zavržení. – Veškerá ona rozloha údolí, hrobu hor nikdy nezasypaného, hrotí se nyní –

– večernice sehnala stádce a zašla v dům utrmácená – v ptačí tikavý sen jeden a osamělý. Jak včera, jak před věky, jak tehdy až tento hrob posléze se zavřel, tenký, tenký ten hlásek útočí na ozvěnu sfér,

srdnatě hrůtkem burácivý hlas z ní páče, jenž by pověděl. A do mezer smělých „tík“ řítí se laviny ticha hrozného, tvrdého ticha dějstva,

a nerozlomný co koule, zapřísáhlý vzdor zamlčet stařičké zemi, kdo že ji zaklel v nevzhledné hořké zrno a s nekonečna nebytí svrhl

v bědnou vteřinu trvání. Neumlčí však zvuku-zvonečku, jenž vždy zas vybřídá ze spoust nadějně radostný, a křepce šplhaje,

s vrcholků zoufalých sosen důvěrně patří hvězdám do tváře. A hluboký spánek mystickou líhní zítřků.