Vše má své echo, jenom ticho lesní
se bez ozvěny ve klín vlastní skládá,
jak žárlivá na svoji cudnost, mladá
když dívka cize nad svou krásou teskní.
Les na vrcholcích svých je nese. Hlesni,
a hleď, tu vnadně dovnitř lesa padá
ten čirý tón, jenž dolétnuv, již svádá,
neb není z toho světa. Ba, on nesní
snad o tom ani, že je cos krom něho.
Neb nějak samo, nějak kromě všeho
je lesní ticho nad vrcholky sosen.
A echo nemůže být nápodobou
zvuku, jenž vyslyšen, je krásnou zdobou
těch srdcí, v nichž je v svaté úctě nosen.