IV. Kdy žes byl, že jsem ráno, vyraziv okenice,

Kdy žes byl, že jsem ráno, vyraziv okenice, tě do náručí chyt’, batolivé dítě, které se učí běhat, zatím co sousedka dosoušela u okna vlasy po včerejší heřmánkové koupeli,

volajíc: – Bonjour, mon voisin! – Na boulevardy jsem šel a počítal pod akáty slunečná kola, provázel mě den. V poledne jako junák už chodil.

Nyní však vše je jiné. Za šera mléčné páry vplouží se, a zatím co těžce se probouzím, suše lze slyšeti: Den! Ruce blíž k tělu stiskám a nemám to, nemám to rád. Někdy však udá se – a to je dnes nejlepší úděl –

že vzbuzená pamět má panenku, panenku zrcadlí, koketní, veselou, smíška a pracovitou, tak pracovitou, tak pilnou, že ani v omnibusu neodloží své práce, smějíc se na všechny strany,

a chodí v květnu na slavnost Jenniny zahrady, má květiny ráda, zmrzlinu, St. Cloud a mě, také mě – – Pařížský den!

Pařížský den, kdy jsem pod akáty slunečná kola sčítal.