Nahost chci stvořit,
jež má býti inkarnací slavnostního rána.
Moje šťastná, věčná mladost má tu býti vyzpívána.
Oko, hleď prozřít!
Vtělená záře,
neuvědoměle planouc v šerosvitu lesa,
všechna nová, všechna cizí. Udolána před ní klesá
pomluva tmáře.
Všechno je hutnost.
Mihotání jest mi spiati jedním prudkým vzmachem
v pevnou formu, ale do ní musí vejít v chvění plachém
žárlivá cudnost.
Konat chci dílo.
Dílo jako pravda. Nahé. Pyšně k nebi čnící,
jako chrám. – A zas jak hudba houslemi a gongy znící.
Přispěj mi, sílo
světlého boha!
Kéž bych tvorbou, ztužen všecek oddaností svojí,
došel k vítěznému cíli. V něm nechť po úporném boji
stane má noha!