III. To srdce prokláli, a ono ještě bije,

To srdce prokláli, a ono ještě bije, neb útočiště lásky věčně v lásce žije. Mé srdce sobecké, mdlé žárlivosti hříšti, zkad tobě pokyne, zkad tobě život příští?

Proklané srdce to se velitelsky táže, a ke všem otázkám, jež mučívaly – slyš! je dobrá odpověď. – A tobě neukáže nikdo tu cestu, po níž zatoužíš.

A tolik miluje to srdce proklané, že svojí láskou spíš než ranou umírá. – A můj až projde čas, ni slza neskane? – Svůj život chtěls mít hrou.–Teď skončena je hra. –

Chtěl bych tě zavrci, mé srdce, ale vím, že buďto bez tebe je žít, či s vrakem tím. Ó srdce přešťastné, jež mrtvo, ještě cítí nad bolest rány své palčivé štěstí: býti!