II. Jak mísu s ovocem já nadnášel svůj den,

Jak mísu s ovocem já nadnášel svůj den, a dobré jakosti, krásného vzhledu bylo. Radostmi zítřku slíbenými šel dnešek vyšňořen a veselou mou chudobu odění blouda krylo,

jenž jako mísu s ovocem svůj nadnášel si den. I byly moje ruce ovšem jakby spoutané – a cestou každým krokem stálo svůdné pokušení – „Pojď mezí nás!“ – „Já s vámi, bloudi? To se nestane!

Jsem zodpovědný za svůj den a nad můj den už není.“ A plavně nadnášely jej mé ruce bezbranné. Pak nevolány, se všech stran zle na mě dorážely vše krasotinky z ulice – a jak mě pocuchaly!

Já však jsem hrdě přívalem šel, důstojný a smělý, té dotěrnosti nedbaje, a zrak jsem upřel v dáli. A krasotinky z ulice hůř na mě dorážely. A smály se vždy víc a víc, až město nakazily,

jež zjevilo mně, hlaholící smíchem, pravdu jednu: že já i vyšňořený den jsme tuze směšní byli a že jsem směšný, kráčím-li a směšnější, když sednu. V ráz oba jsme se – jedna, dvě – též smíchem nakazili.

A že byl horký letní čas a velká žízeň v městě, já řekl: „Čiperný můj den je k službám, rozumí se. Zde jablka, zde hrušky jsou – jen loupejte a jezte!“ Já řekl jen a tisíc rukou bylo v mojí míse,

neb rujný byl a horký čas a velká žízeň v městě. I byla pěkná pohoda. I jedli všichni, pili, a kdo se k mlskám nedostal, ten z dívání měl radost. Zpěv, slunce, láska, veselí ulici prosmýčily,

ten poznal, co je omládnout, a onen, co je mladost. Ó, jaká byla pohoda! Jak šťastni všichni byli! Zbyl velký banán za dva sous a o ten vznikla váda. „Kdo chytne, ten jej také sní.“ – I hodím: „Tedy čí?“

A vím, že ta jen chytne jej, jež bude mě mít ráda. A jak se dívám, vidím, že jej chytla nejhezčí. Jak potměšile, vizte, láska svoje sítě spřádá.