Jenž narozen jsi vedle světelných zřídel a od povrchu země odvracíš zrak, v němž čte se touha i zhrdání – šetři svých křídel! Šetři svých křídel! Neboť někdy, jak pták
uděšen v ztrnulost pohledem hadím, měl bys jich silných potřebí. Já, smutně zkušený, dobře radím. Vidíš-li slunce na nebi,
vidíš-li hvězdy a slyšíš-li vítr, jak řádí, v oddaném srdci k prvkům se pohybu, k prvkům se světla druž. Nerozplýtvej však své mládí v družnosti s nimi. Neb někdy za chybu,
spáchanou takovým rozpietím síly, víš-li, čím splatíš?... V mých těžkých a strohých slovech je bědno dnes číst. Je jako raněné divoké zvíře srdce mé dneska,
bez myšlenky, bez pohnutí, bez citu... Jen svist, jen svist suchým listím slyším. Byl pták a byl had – – – O ptačím životu se zachtělo mi psát.
Teď, když jsem otevřel zděšením zavřené oči, tu slyším a vidím ptačí ten život, jenž šťastných příhod byl pln. Slyším jej zpěvem a šveholným letem jej vidím,
slyším jej v trylcích, ach, slyším jej v šumotu vln. Kde je, kde je, kam se poděl? Byl, zpíval, létal – není. Od těžké práce denní
zvedni již hlavu svou. A slyš, jak vypravuji příhody, jež se snují mým mládím v zradu daným, mou myslí tesklivou.
Soucitné děti pláčí nad smutnou smrtí ptačí. Jim není života krom snadných ptačích písní,
krom nadšení, jež vysní: jim ptačí bytost lehkou zpěvánkou kolotá. Ty však pohlédni hlouběj. Po denní práci hloubej,
proč skonal tento pták. Ne smrt, zřím život ptačí. A odtud bázliv stáčí se k lidem udolaným můj zamlžený zrak.
Zřím ty, již klesli mladí. Ty, kterým pohled hadí zavelel stát. Proč – tážeš se? Kdo ví tu?
Snad, že v těch očí svitu je hrůzný majestát závisti zeměplaze, jenž čeká v bídné snaze –
a v chvíli příhodné, zvítěziv nad únavou životů šťastných, dravou svých očí skelností jim srdce probodne.
Byl, létal, zpíval – není. Já v němém podivení zřím jeho život teď. Jdu poli z lesa k městu
a zdá se mi, že jest tu ve ptačím zhynutí života přípověď. Kdo chcete se mnou jíti? Ten ptačí život svítí
duhových světel hrou. Byl, létal, zpíval – není. Pohleďme usmíření do bran, jež se nám s tichou teď hudbou otevrou.
Cookies on Poetry Cove