Proč, oči drahé, jsem ve vás čet’,
čeho jste nevzpomněly?
Proč kladl jsem věty na tvůj ret,
jichž nelze mi nikdy uslyšet,
nikdy, po život celý –
poněvadž jinam spěly!
Poněvadž jinam spěly! – Což vím,
zda vlídně se snesou komu?
Což vím, což zvím, máš-li koho rád?
Je pozdě a šepce to: Hrát si, hrát!
Hrát! šepotá listí stromů.
Hrát! opáčím v stínu domů.
Srdce mé, kamkoli k těžkým mukám spěj,
ne však beznaděj, ne však beznaděj!
Ó ne! Budiž pravda pravdivá,
co vírou mou v oči tvé psáno.
A věta, jež smyšlena pro ústa tvá,
ta někomu přece zazpívá,
mně-li nebude dáno,
mně-li nebude přáno.
Přece jen, přec žije „ano“ tvé.
Já vdechl mu život svou vůlí.
A slova, jež vlídně má láska zve,
ta snesou se hebce k lásce tvé –
k lásce – ó vzpomenu-li?
A potom – vzpomenu-li – –!
Což na tom, že za pravdu četl bloud,
co klamem bylo v té tváři!
Byť klam! Což jím nechráním pro žití své
líbeznost nevěrné duše tvé?
Hleď, na výsluní klamu září,
tak září!