Ticho sedí ve všech koutech a rozích, ruce na kolenou a napřímený trup, hlavu vzhůru – jako ten, jenž naslouchá zvuku už nezvěstnému, oči upřené dovnitř. – Kolos.
Mihotavý plamen svíce do stropu tence kouří. V obloučku jakoby sirém, postrkány sem tam, židle, kde jste seděli vy, nad nimi vážně pluje hudba patera dechu
a patera myšlenek přátelství právě zpečetěno. – Jak je mi hanba a líto, že pomyslil jsem – a třeba jen na malou chvíli, abych spořádal židle zas a pokrčené koberce srovnal,
kalíšky vymyl a s podlahy popel smet’, pak široce zotvíral okna – neboť co že bych ničil vaši stopu a ve zvyklé vrásky zas uložil malou tu síň,
aby se nějakým konšelům zalíbila, až přijdou sem k poradě lhostejné, lhostejné, lhostejné, jak jim právo, kdyžtě před krátkou chvílí pět nás tu dobře dlelo
v taký sraženi shluk, a patero dechů se rozložilo jak stan nad potyčkami přátel. – Přemnohé ještě zde zbylo – ó ano!
Je proud a v proudu jsem já, jako koupající v čilém jenž toku stojí, s rukama svislýma, s rukama zcela svislýma. – Proudu se bezděčně vzpírám.
Což neměl bych odstoupit stranou a volnému průchodu této řeky přát – a ve vlastních čtyřech zdech jen trpěným cítiti se? Což nenáleží
odejít, když byl krásně náš zazpíval sbor, a přijati potlesk s pokorným uzarděním? Což nenáleží vystoupiti z vln rozvířených námi
a ptáti se jen: Kdo je ztiší? Ó kéž bych mohl zůstat, moje láska když v dáli pluje v ústrety jiné, ó kéž bych mohl
zdáli se dívati za ní, jež není už mnou – – když objala – myšlenkou sycen, že já byl přístav, zkad plula. Kde jest mé právo? Ni zde, mezi čtyřmi zdmi.
Já vymodlil domov svůj, vymyslil, vypracoval, zasloužil, získal – pánem bych mohl být v něm a směl. Já nechci. –
Běda mi, chtěl-li bych, drzý, stopu vaši zde smést, pouhý vlastník čtyř těch stěn. – Leč jdu-li teď, chudý člověk
a šťastný, leč jdu-li přec po oné práci, tu říkám: Chtějte, abych směl služebnost vykonati pro vás, byste vy, až příště přijdete opět
v síň, jež vás čeká, tak našli vše, jak slavnostní síni sluší, kde se slaví radost. A zatím co tropiti bude svůj rozkošný zmatek,
já budu se radovat. A jestliže uvidím, že jste tu spokojeni, tehdy se zardím.
Cookies on Poetry Cove