Chovají odevzdané beránky, milující svá rouna k vůli laskání bezradných rukou, a kteří, sotva zvedli prosebné oči (tlamičku mají lysou a vlhkou), klopí je pod káravým zrakem, který v nich dlouze zkoumá.
Ano, chovají něhu, nedůtklivou a bojácnou, zajiklou plaše a provinile, protože ví, že zatoulané zornice, dřív než by zjihle k laskání bezradných rukou shlédly, raději pohasnou.
Stěny konejší barvou, jakou mají slané přímořské pastviny; beránci, jimž sůl milá je (ó, ano, sůl slzí), tomu chtí. V nerovných dlážkách čtou oči napiatě jakby v mapě přátelství: horstva rozchodů, shod tiché toky, nezmarných záslibů šíré roviny.
(Zatím co podružně a břitce – s lenivým pachem petroleje, jenž line z dláždic týž, co v létě z velikých alpských silnicí – vyvstala podrážděná žízeň po vůni sen a silicí.) A z těch, co společný jedí chléb, žádný, žádný se neusměje.
Protože – nezapomínejte! nezapomínejte! – přátelství je těžkou ornicí, z níž rostou radosti o semčených rtech a dovnitř zahleděných očí, kterým hříšno se oddávat, kterým se nedoslouží, a chladivý olej lásky že se se smíchem nemísí.
Desatero očí temní tou radostí, věrnější stínu jež jest a nezbádavě němá. Vidí ji, aniž žasly, a chystají úsměv, až by jim dala znamení. Bezradné ruce (ó, v řetěz rozrůst!) zkoušejí prsty laskání neuskutečněná.
Okna zřekla se patřit, a jimi vsunula se západu zářivá širočina a v slova navždy už nepotřebná vtesala balvan mlčení, jehož se dotkli: toto jest obřad patera srdcí drsného sloučení, a desatero zraků utkalo se přísahou stručnou a příkrou jak třaskavina.
A výbuch – ten, jenž rozmetává stavě – bezhlesý zaskvěl se, souhvězdí rodič, drtič mlžin, v nichž kalí příští stálice. Vylidněné přistálo šero teď a pomáhá zapomenuté žárovce světlý kuželík kroužit, aby si Přátelství troufalo zaslzet.
Cookies on Poetry Cove