Jak zimomřivě se u tvého lože chvějí!
Tepla ždají, ty nedáš.
Mně těkati libo, oči mé v šíř a v dálku spějí,
jsem vzrušen mnohostí světa.
Těkati! dím to snadno, neboť holý můj život
je hořkých přilnutí svědkem.
A za svou nestálost těžce jsem platil, a rád vždy,
bolestným sekem.
Vzrušení pravím a těkati pravím. – Smích? – Ach, kterak je snadno
klamati básníka vlastními jeho slovy!
Dím sobě: Milče hladin, frivolně zčeřených hladin –
a nestoupneš na dno!
Vy však, Aničko, Rudolfe, vy tam víte
vespod země, ztrhaný, mrtvý zor,
že vás zhubil, poněvadž těkaje přespříliš lnul,
der reine Tor.
A ty, dobo hrozná, nevíš, ač zrcadlíš vše mé zření
v bezradný zmatek.
A věděti nesmíš ne ty podupaná a ne vy pokoření –
však Anička, Rudolf vědí!
Maria! Zimomřivý jsem ku tvému loži šel,
s mnohými dlím tam,
ale zatknul jsem zraky v dál, v šíř rozprostřel,
vzrušen jednotou světa.