V peřestých vidmech skla
světlo si pohrává,
záře, jež vytryskla,
slábne, leč vzhoří
rozbita v duze své. Zázraky tvoří
duhový klam, zapřev hmotný svůj rod.
Z dřeva se řine ton.
Vytéká do prázdna,
vítězně zavládne,
uniknuv tíži.
Etherným vlněním světy se svíží,
nad hmotou sladce je vítězem zvuk.
Sevřena křišťálem,
leniva, nečinna
vůně je. V nestálém
povětří vzdme se,
v nesmírnou řídkost pak obsah svůj vnese.
Prostorů dutost jím naplněna.
Vodotrysk dospěje
ve vod svých rozbití,
páry a krůpěje
cílem jsou vzmachu.
Slova má vysvoboď, bože můj, z prachu,
nikdy kéž nestrnou v syrový klad.
Dříve než formy lad
zhustil má vzepření,
kéž mohu odolat
nástrahám země.
Nechť jako tušením ozvěny je mně
jistota myšlenky, vidoucí cíl.
V zápětí výtrysku
zmizte, mé zámysly,
tak jako do písku
vtištěné stopy.
V záchvěvích nehmotných potom se vzchopí
tajemství řeči mé, hvězdný jak prach.
Kéž bych byl částí tvou,
jiskrné padání!
Mlžným ať prachem zvou
všechen můj podíl,
nechť řeknou: stínů blud duch jeho zrodil...
Rozplyň se v tobě můj jiskrný pád!
Jen jako v podjaří
zatuším úrodu.
Naděje nezmaří
beztvárna kouzel.
Oproštěn od tíhy, které se vzpouzel,
duch můj se rozjaří, lehčí jak dým.
Vyvrátí kořeny.
V dobytý, přísný kraj
vydá se blažený.
Zřekne se lehce –
Co říci nedoved’, říci již nechce.
Zaklesne slovo své v odmlčení.