Prchá sen,
je den, je den.
Stihá mě pod šibenicí.
Klnutí táhlá pode mnou,
klnutí hluchá nade mnou,
obé bělounkých myšek zvící.
Klnutí hrozné teď se mstí
za popírané bolesti – – –
Příkoří
mi hovoří
o malých, zbabělých vztecích,
které se planě toulaly.
– Toulaly, brachu můj, toulaly –!
V jakých jen žils to věcích?
Víš, co je němý stydný vztek?
A ptačincem byl pelyněk. –
Prchá sen,
je chmurný den
nad mrtvým, jenž někde leží – – –
Hlas volá s hůry: Msta je má,
pokoř se, pokoř, msta je má!
Kdo pomstu smýšlíš, radš nežij!
Bázeň má, velká, se tetelí.
Zpronevěřil jsem se příteli.
Přede mnou úhor leží.
Tvou vinou, zrádce! – Nežij!