Ty noci, jež nade mnou visíš, věz,
že důvěra kotví ve mně, neb trpím
a vím, že je krásné bolest žít.
Hučí nade mnou potoky běd,
hučí tvojí tmou,
pro jeden nedosažitelný květ
prsa se bolestně dmou.
Ty noci, jež jdeš a v nelásce
ni balšámu nedáš, ni útrpné rány,
buď dík ti za to, neboť určeno,
bych vytrpěl útrap všech.
Až nebude bolesti v šírém kolu,
jíž by nebyla zjihla má ctnost,
pak smích se ohlédne po mém bolu,
ve zraku žárlivost.
Neboť zamlklé poznání nouze mé
už nebude mátožných nadějí krmí
a v pokorných úklonách nebude,
co bys podezřel úplatkem.
A budem-li kvésti, pokvetem,
abychom odkvetli,
a štěstí, jež pyšní se před světem,
ať vnitř, obět skepse, tlí.
Hučí nade mnou potoky běd,
tmou hučí, světle mží.
Lečkou je nedosažitelný květ,
zle nastraženou lží.
Ale ctnosti, jež zjihly mou bolestí,
i ve světle hoří – a v tmě
se rozžhaví v běl, dají dokvésti
vám všem v štěstí bolestné.