Ach, pod čakanem divných písní slyšet – –
Kdo postál pod ním, ví to.
Leč v každém z těch truchlých už mrtev cit,
pro píseň nemohou se roztesknit – – –
a toho bývá jim líto.
Ach, pod čakanem plakat nelze, nelze –
a proto ni zuby skřípat
a proto ni žíti a zemřít ne,
vůle tam všechno odmítne:
i poslední, zoufalý výpad.
Ach, pod čakanem bolestno příliš je,
neboť bolest tam necítiti.
Jenom jaksi kradmo – děsně – ó děsně! –
chtěl bys žíti zimu, chtěl bys žíti vesně.
Leč „chci“ v srdci nezanítí.
Já když jsem pod čakanem stál,
hlasy bylo slyšet opodál.
Slyšel jsem – vítr vál, pak stál –
jak netečně sluch můj slova ssál,
a jak jsem je slyšel, dávám je dál
vám blízkým i vám opodál.
Já nevím, čím jsou; vás nechť hřejí
– ó duše moje, ty Boha chval –
mě hřáti už neumějí.