Pročež zemřeli v kráse, když řekli jim, že všemu už je konec,
tak docela konec, že netřeba ani, by tažen byl pověstný zvonec.
Jenom na kraji červánků slabě kmitlo,
jako když útrpný úsměv cuká,
a v cizinců srdcích to jako lítostí svitlo.
A na rozcestí boží muka.
Pročež zemřel i poslední, když řekli mu, že pošetilé je bdít
nad tím, co bylo a co, bohu chvála, už není a nemůž’ být,
pročež zemřel i on. Muka na rozcestí
viděla rýhu strangulační
mu kolkolem krku – a nebylo, nebylo,
komu říc’: Znovu začni!
Neboť při vůli nejlepší nebylo už nikoho, kdo by chtěl – – –
A bylo tak pustě zbytečno, by nad něčím někdo bděl.
Snad stud byl, co červánky zakmitlo,
neboť poznal i Slitovník na kříži,
že pro chlapecký vzdor, jenž zbyl, bude líp,
když se pohříží, když se pohříží.