Paradox je ctností nouze.
A proto já ze dvou zel,
bylo-li vybrat možno,
vzít větší se nevzpouzel.
Ten kozelec – pro pouhý vtip –
chtěl metat bych (bylo by líp).
Leč brání mi dobrota lidu
a vůně veských lip.
Mladí mi brání. Velí tak
odkaz po starých.
Můj cynismus může být hříchem,
můj žal je však jistě hřích.
A já sám bráním, který prý
po nevěrecku zírá.
Hráč, jemuž na velkou sázku
prohrou slove i výhra
a jenž pak ve skrytu kdes
frivolní paradox dohrá:
Optimum sýčkovské sázky mé
kéž byla prohra!
A který ví: poskokem neoře
se nikdy v trudném poli.
Zvlášť dole-li, co má být nahoře,
zvlášť je-li nám radost jen v pokoře
a mimo ni vše-li bolí.
Ty dudej, ty dudej, a hop a ráz,
jen nezlom vaz!,
ten pro kata zachová se.
Půjdeme jeden po druhém,
krásně se nad každým slehne zem.
Pročež zemřeli v kráse.