Svrašti čelo! Trampoty malé zavrz,
ve svůj žal divě se vbodni jak včela v zlý prst,
podlým drcen, podlé poraň, a zhyň
spíš na svůj vztek než na strašný útlak zla!
Vilně ze sebe střebám všechnu sílu,
a prázdnem, jež tvořím, spíjí se srdce mé,
vrávorám nahrben, jako by zapřažen v pluh (jehož není),
přes zanedbanou rodnou hroudu. Ta pláče.
Svraštěte všichni též čela, trampoty zavrzte!
Šílenci po prázdnu docela sirém
klopýtejme nekale spiati v nepořádný řetězec, napříč
vedený smutnými polmi, kde tíha je rozvalena
neslýchaných útrap.
Čela svraštěná, zraky: pekelná zvědavost vetkla je směrem,
kde není už nic –
Do úpadu zapřaženi v mátožný pluh: Zaorej, zaorej
utrousená vidění štěstí, moci a slávy!
Triumfátor úpadku, delikvent ctižádost má
pevně na lešení stoupnout.
Ať hraje kdes dudák sousedskou naděje, dudej! dudák ať hrá
a my se smějme, k odzemku přihotoveni, k odzemku všichni, Jánošík,
pod čakanem se smějme, že nevěříme a ne a ne a ne!!