Čtu jména dítek na německé škole,
a bolná slza v můj se krade zrak –
Ať v seznamu čtu na hoře neb dole,
zřím všude, všude naší hanby znak!
Znám jména ta, toť jména druhů, bratů –
ach, ne – toť jména dítek renegátů!
Tvář odvracím – Ne, nikdy nesmí zříti
zor dítek jasný moji zrudlou skráň!
Snad uhodly by, proč mi líc se nítí,
proč prsa má se dmou a svírá dlaň,
snad četly by mi na rtech, v oku, v líci,
co těm, jež ony milují, chci říci.
Ne, nevyrvu já k otci svaté lásky
vám ze srdéček, dítky nevinné,
já nezpřetrhám vížící vás pásky,
jsouť posvátny mně svazky rodinné,
a budiž klet, kdo svazky tyto trhá,
rve lásku ze srdcí, ráj v peklo zvrhá!
Vy posud bez viny! Však přijdou dnové,
kdy ve vás teprv uzrá otcův hřích,
by v srdci vašem hříchy plodil nové,
kdy jenom hanu, pohrdání, smích
vám se rtů uslyší, vám v oku spatří,
kdož otce vašeho jsou rodní bratří!
Vy rozmnožíte nepřátelské čety,
jichž mrzkým heslem Slovanstva je zmar,
vy pokrevencům do prsou meč kletý
kdys vkláte, v boj až přejde plamen svár!
Však zločin ten vám vtiskne v čelo smahu,
již vtiskl Bůh kdys Kainu – bratrovrahu!
A kletba nebes stihne vaši hlavu –
hřích otců trestáť na dětech již Bůh,
jenž potlačeným dopomáhá k právu,
jenž k porobených nářkům sklání sluch!
A hrozné bývá Božích soudů znění! – –
Leč od nás, dítky, mějte – odpuštění!