To byly zvony velkonoční, co zvučelo dnes v moje sny: „Vstaň, lidstvo, nový život počni, a svojí vrať se do vesny!
Tvůj velký pátek trval věky, žal schvátil tvoje nadšení; leč jako rozvodněné řeky kol proudí život máje vděky,
vstříc chvátej svému vzkříšení! Ty ovšem kráčíš mezi hroby. Však nepučí z nich žití zas? Jak stíny noční prchnou mdloby,
v tvou zřítelnici šlehne jas! Tož světlo síly, ducha spásy, vzlet k výši, dobra poznání, zem krví syta ztaje v klasy
a popel, jenž tvé stínil vlasy, vzplá růžemi tvé na skráni! Neb to je věčná síla dobra, že neznaví je žádný spor,
že křídlem orlím, silou obra se znova vzmuží v nový vzdor; že třeba stokrát oklamáno se svěží silou vzpruží v let,
že v každé noci věří v ráno, na každé „ne“ že říká „ano“! na každý trn že kouzlí květ. A horší nechť i přijdou dnové,
ti v nový je boj otuží, a lidstvu v hruď vždy blaha snové jak rosa skanou do růží! Hle, příroda se svojím jarem,
toť symbol věčný lidských cest, ji chtěla zima zhubit zmarem, hruď trhala jí mrazu spárem – dnes musí plát, se smát a kvést!“
Tím zvukem včera nocí vlahou se rozzvučela zvonů báj, a táhla spící nade Prahou a dále, dále v český kraj.
V ní hrálo cos, jak píseň z mládí tak měkce a tak líbezně, že srdce struny všecky ladí a silné v nový boj zas pádí,
zkad musí vyjít vítězně! Jak vítal Faust svit velkonoční číš smrti nesa v ruce své: Vstaň, vlasti, nový život počni,
nechť sterých běd tě zloba rve! Ó čerpej život, čerpej sílu a z vlastní hrudi nadšení! Jak anděl vzlétni nad mohylu
a pevnou ruku přilož k dílu a vstříc jdi k svému vzkříšení!
Cookies on Poetry Cove