Den jarní sama vůně
a svěží tráva mez,
a ve azuru lůně
skřivánčí ples
tak mocně, čaruplně mi sahá v duši dnes!
Nad městem v zlaté páře
to jásá, tónů svět!
a samý svit a záře!
Vstříc slunci let!
A skřivánci v svém plesu se chtějí překřičet!
V tom rozhoupaly zvony
se na stu zvonicích,
a dumné, žalné tóny
v ten padly smích,
jak poslední stín zimy by smavý přelet’ jih.
A zvony a ti ptáci
boj vedli pospolu,
teď ptačí zpěv se ztrácí
ve zvonů hlaholu,
teď zvony přemoženy jsou v ptačím šveholu.
A opět zápas nový!
zvon duši má i pták,
a mystickými slovy
půl zář, půl mrak,
to letí nářek, jásot, smích, duma do oblak!
Teď rázem všecko ztichlo
i zvonů dozněl ret,
jen v osení to vzdychlo –
skřivanů let
kam zapad’. – Ticho. Mušku jen slyšíš zabzučet!
A člověk, v jarní krásu
jenž stopen kráčí kol,
zří v dvojici těch hlasů
svůj ples i bol;
let výš a tíhu k zemi a dvojí žití pól.
A když ta dozní vřava
a ztichne vášní vír,
a unavena hlava
si hledá mír,
z hvězd splývá hudba k němu ze statisíců lyr!
Tu všecko liché vření
a zášti klam a jed,
jak mušky zabzučení,
jak sen, jak let
a velká náruč lásky je celý, krásný svět!