Faust nemoh’ snésti zvonů hlas,
byl příliš synem svého věku,
jenž tradice prach s beder střás’
a přírodou chtěl v každý čas
jen promlouvati ku člověku.
Slet’ z výší nebes zvonů zvuk
pln mystických a cizích vděků,
být balsam v náplň lidských muk;
tak vážný Pan a smavý Puk
přec nemluvili ku člověku.
Však zvonů hlas ji s námi srost’,
svět stopil v tonů mocnou řeku,
ba v záhrobí až stal se most,
a v žití trud je milý host,
jenž vždy se tulí ku člověku.
Ba v chór pohanské přírody,
do živlů jásotu i vzteku
zvon mluví písní lahody,
paianem svaté svobody,
v němž Bůh se sklání ke člověku.