Jaký ruch a jaké plesy, v sněhu mlčícími lesy když se ozvou zvonky kdesi! Nejdřív slabě po závěji
jako tichá hudba spějí, stále silněj’, kouzelněji. Jako píseň duchů hrají, mhou se těžce prodírají,
třesknou v sluch – a umírají. A zas v ticho kraj se hrouží, ticho, až se ňadra ouží; nad sněhem jen havran krouží.
V sluch ti zní ta hudba sladká jako ze sna – pausa krátká... kol jen sníh a jinovatka. Sněhu bělost štípe v oči,
tisíc kruhů před zrak skočí, splítá se a divně točí. Unavená noha stane, cos tu zpívá, s větví kane,
klenbou haluzí to vane. Tisíc šotkův asi v mechu snad se škádlí, bez oddechu v dlaně foukají si v spěchu?
Nový zvuk zas podél stráně, zvonků smích sem zaleh’ maně, to jsou zase tytéž sáně! Záhyb cesty, mlha lesů
stlumily smích jejich, v plesu, s kterým letí středem vřesu. Juž se blíží, juž jsou tady! Krakonoš to šedobradý
vjíždí zimní do zahrady. Juž se blíží víc a více; po boku mu krasavice, zrak jí plá a hoří líce.
Mihli se kol – jen to fičí, s rolničkami, zvonci, biči, strom se hnul a havran křičí. Mihli se a dále letí
mlze šedé do objetí; les má o čem přemýšleti. A ten, kdo juž myslil: „klesnu!“ za nimi zří jako ve snu
v srdci vůní, smích a vesnu! Rampouchy a jinovatkou cos vlá jako hudbou sladkou: „Přijde jaro dobou krátkou!“
„Krasavice ta se vrátí,“ haluz slyším zaskřípati, „vrátí!“ vránu krákorati. A ten rozruch neustává,
v hovor keř i kmen se dává, svěžejší se zdá být tráva. A ten rozruch neutichá, až noc na kraj celý dýchá,
v mlhu pláň i stromy smíchá. Jaký ruch a jaké plesy, v sněhu mlčícími lesy když se ozvou zvonky kdesi!
Cookies on Poetry Cove