Když rabbi Meïr v Sardách umíral,
nad troskami všech hrdých snů svých stál.
Tu svolal žáky své a pravil k nim:
„Je všecko marnost nad marnost, vše dým!
Však v dýmu jednu hvězdu zřím se třást,
jež neoklame, hvězdou tou jest: Vlast!
Zde umírám pro Israele věc,
víc nežli života půl – vyhnanec!
Však závěť moji, prosím, vykonejte,
mé tělo v rakev mramorovou dejte!
Tu do skal vpusťte, mořský kde ční břeh,
a prosím, nechte slz a stlumte vzdech!
Mne pohřběte tam moře u pokraje,
ať vlna aspoň v sny mi věčně hraje!
Ta od vlasti mé přijde z Palestiny
a šumět bude v Šeolu mi stíny.
Tu zburcuje mne z tichých smrti dum
ten její sladký, jednotvárný šum.
Moc nepoví ten její stejný vzdech,
mně stačí: Líbala mé vlasti břeh.
V svém běhu dotkla se té svaté půdy,
kam nemohu v sen složiti své údy.
Však byla tam, svým zlíbala ji rtem,
ať o ní zprávu donese mi sem!
Já, věřte, rozeznám ji z tisíce
všech družek jejích v svitu měsíce.
A blahem, když ne více nadějí,
se tlící kosti v hrobě zachvějí...“
Řek’, umřel pak, sta let již odpočívá
a vlna z vlasti v sny mu stále zpívá...